THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Chčije a chčije“ a to je čtvrtek ráno a večer máme být na Fluffu. Ach jo, to nám ten festival zas pěkně začíná. Když večer přijíždím na warm up party Fluff Festu, překvapuje mne, jak moc už je v předvečer hlavního dne kemp obsazen. Stíhám závěr prvního hrajícího, kterým je nástrojové duo DEPAKINE CHRONO. Instrumentální imperátoři matematického punku z Českých Budějovic vypadají splaveně a spokojeně, jejich tvorba založená na špinavém zvuku a ujetých rytmech vzdávající hold kapelám typu HELLA nebpo LIGHTING BOLT přilákala do stanu poměrně slušné množství lidí, kteří po koncertu vypadají nadšeně, takže celý set se hádám více než povedl.
Druhou bandou z tria čtvrtečních kapel jsou sludge/postrockoví FIVE SECONDS TO LEAVE. Nemohu nepřiznat, že u nich jsem trochu podjatý, a kdo četl mé reporty z Pobaltí, asi tuší proč. Proto bych se vám chtěl k něčemu přiznat. První setkání s tímto instrumentálním triem jindřichohradeckých vždy bylo ve znamení toho, že jsem si vyposlechl tři, čtyři skladby a pozornost se kompletně vytratila. S přibývajícími koncerty mě však jejich tvorba baví stále čím dál tím více a ve čtvrtek na Fluffu zahráli FIVE SECONDS TO LEAVE nejlepší koncert, jaký jsem od nich kdy slyšel. Nová skladba ve své premiéře byla perfektní, atmosféra ve stanu by se dala krájet! FIVE SECONDS TO LEAVE zalili všechny přítomné svoji audiovizuální depresí a nenechali nikoho na pochybách o tom, kdo vévodí apokalyptickému post metalu v Čechách. Velká škoda, že se koncertní feeling tak docela nepovedlo přenést na aktuální album.
ZKOUŠKA SIRÉN warm-up párty uzavírá. Jejich špinavý rock’n’roll načichlý grungem a stoner rockem doprovázený hodně obhroublým zpěvem je výtečným vstupem do prvodenní zablácené párty, která se nultý den protáhla do velmi raných časných hodin.
Páteční ráno začíná poctivou těžkotonážní hardcorovou rubanicí. Australská dvojice kapel předvádí velmi příbuznou formu přímočarého SE hardcore, kdy u HOPELESS zdaleka není k vidění taková rutinní lehkost s jakou vystupují 50 LIONS. Druzí jmenovaní mají nejen lepší a mnohem čitelnější zvuk, ale i poctivější nasazení.
Ve stanu mezitím startuje slovinská noisová hydra NIKKI LOUDER, kombinující špinavý rock, post hardcore a power noisové prvky. Na počátku setu došlo k poměrně zajímavé situaci, kdy kapela začala hrát, ale stan byl uzavřený a kolem něho se vytvořil dav lidí hledající skulinku dovnitř. Nakonec se jako den před tím otevřelo celé levé křídlo stanu a Slovinci se sedícím baskytaristou měli plno. Po jejich hudebně úchyláckém setu se jdu odreagovat na hlavní scénu.
MAN OVERBOARD přelaďují na veselejší notu, hrají melodický punk rock populárního střihu starých BLINK 182. Tuším, že po skladbě od BLINK 182 má i kapela jméno. Oproti svým vzorům mají však mladí Američané co dohánět. Set nemá ani hitové melodie, ani punkovou kousavost, ani pořádné koule, takže se přesouvám zpět do stanu.
Tam nám startuje první plzeňská akvizice OWLS ARE NOT WHAT THEY SEEM. Emo-screamo punkové kvarteto v sobě integruje protřelé západočeské hudebníky a poskytuje mnohem zajímavější program, než hlavní scéna. Přímočaré melodie mají oldschoolovou příchuť a kolébají slušně zaplněný stan na nervózních vlnách. Na jednu skladbu si od tofu grilu Svobody Zvířat odskočil i noisový experimentátor a vokalista plzeňských crust blackerů DEMÖRALYZÉR Dodáč a svým nelidským vokálem pozvedl tvorbu „SOV“ do bestiálnějších rozměrů. Nutno poznamenat, že kdyby v tom bylo ještě trochu více sehranosti, budu skákat blahem, neboť to kapele s Dodáčem velmi slušelo.
Ještě než mě odvelí mé koncertní povinnosti vidím, jak na hlavní scéně řádí Straight Edge hardcoristé STAY HUNGRY, nicméně jejich set hudebně zapadá do všech šablon žánru a ničím se neliší od ostatních x hardcore x kolovrátků. Z daného dne mne mrzí snad jen má nepřítomnost na setu screamo-post hardcorové ikony LA DISPUTE a izraelských podivínů SUCKINIM BAENAIM, kteří prý byli výborní!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.